Ochrana vlastnictví jako společný cíl liberálů a konzervativců

Lidé s radostí přivítali konec (reálného) socialismu, systému, který stavěl lidi do pozice nesvéprávných malých dětí, o jejichž životech, majetku a volném čase rozhodoval ne zcela morální, o to však mocnější otec a matka v jednom – všudypřítomný stát. Lidé uvítali šanci stát se opět dospělými, a tedy plnohodnotnými jedinci, kteří jsou strůjci vlastních životů a zároveň nesou důsledky svého jednání. Všichni slušní lidé jednoduše s radostí odmítli paternalismus a uvítali svobodu. Uvítali možnost každodenně prokazovat ctnosti své, ale také možnost reagovat na ctnostné (i méně ctnostné) chování druhých. Ono totiž jen v situaci, kdy neexistuje donucení, je možné rozpoznat, jaký kdo skutečně je – jen tehdy ctnostní a spořádaní lidé mohou získávat společenské uznání.

Zároveň však mnozí lidé chápou, že rozpadem „reálného socialismu“ proces převzetí rozhodování o vlastním osudu do vlastních rukou nekončí. Lidé, kteří poznali a (proto) odmítli podstatu socialismu, vědí, že společenský řád může být vystavěn pouze na jistých lidských hodnotách a na jistém společenském uspořádání, především na úctě a respektu k vlastnictví. Proto kritizují podobu společnosti, kde jedni žijí na úkor druhých (byť se tento systém již oficiálně socialismus nenazývá). Slušní lidé prostě odmítají společnost, kde se povinně hlásí stav majetku člověka do centrálních registrů; kde je pošlapávána smluvní svoboda; kde státní úřad rozhoduje o tom, koho a za kolik může soukromý podnikatel ve svém obchodu zaměstnat; kde nelze volně nabízet vlastní služby a prodávat vlastnoručně vyrobené výrobky; kde část příjmu člověka musí být pravidelně odváděna na provoz vysílání státní propagandy a kde člověk každoročně v průměru půl roku pracuje na to, aby odvedl dávky, z nichž poté žijí statisíce úředníků a jejich posluhovačů, jimž nejen odvádí peníze, které vydělá, ale také jim musí odvádět část majetku svých mrtvých příbuzných či známých, který mu odkázali, část hodnoty vlastního majetku (domů, zahrad, polí, lesů apod.), a dokonce jim musí odevzdat k výchově své děti po dosažení 6 let věku na dobu 12 let. Lidé prostě vědí (či cítí), že některé věci (vražda, krádež a otroctví) jsou se skutečnou společností neslučitelné, že se jedná o zavrženíhodné jevy, které by určitě neměly ve společnosti existovat.

Kde není respekt k vlastnictví a k hodnotám, jež je díky němu možné projevovat a kultivovat, neexistuje rovnost, vzniká násilí a konflikt, vytvářejí se privilegované skupiny lidí, jež parazitují na druhých, což vede k morálnímu i ekonomickému úpadku, rozpadu společnosti a následné chudobě a barbarství. Společenský řád se rozpadá. Reálný socialismus byl exemplárním příkladem „systému“, který měl tyto následky. Proto také zlo, které představoval, bylo lidmi poměrně snadno identifikovatelné. Důsledky pošlapávání vlastnictví byly totiž jasně viditelné. S jeho pádem však mnoho lidí podlehlo omylu, že tyto síly ničící společenský řád též vymizely. Stejně jako odstranění otrokářství neznamená konec existence otroctví v rámci jiných společenských systémů, nepředstavuje ani odstranění nejodpornějších a nejkřiklavějších způsobů porušování (vlastnických) práv socialismem konec bezpráví, jsou-li zachována menší bezpráví, méně viditelné privilegované skupiny a existuje-li méně organizovaného násilí. Jak můžeme každý den pozorovat, v našich společnostech dochází k situaci, že páchané křivdy a páchaná zla dostávají často „demokratickou legitimizaci“. Tuto skutečnost si velice rychle uvědomují bývalí i současní národní či mezinárodní socialisté, kteří se stávají halasnými zastánci dnešní demokracie. Je jim totiž jasné, že skrze demokracii se jim může snadněji podařit prosazovat věci, proti kterým se dříve zdvihaly vlny oprávněného odporu. Obránce soukromého vlastnictví jako základu společenského řádu se však nesmí dát zástěrkou demokracie ošálit – musí stále hájit principy, které zaručí mír a prosperitu. Chápe, že člověk nemůže žádným způsobem hlasování, žádným způsobem „delegování moci“ získat nějaká dodatečná práva. Co je bezprávím na úrovni jednotlivce, se nemůže hlasováním jakkoli velké skupiny lidí přeměnit na „právo“ či ctnost.

Liberální autoři a ekonomové se velmi často soustředí na objasnění právě tohoto omylu a vysvětlují, proč musí všechny socialistické systémy – ať již celonárodní nebo sektorové (zdravotnictví, školství, apod.) – vést k plýtvání a chudobě. Konzervativní autoři – nemá-li být konzervatismus pouhou zástěrkou pro konzervaci čehokoli, ale konzistentním myšlenkovým směrem poukazujícím na určité přirozené a nutné atributy společnosti – se musí k této argumentaci připojit. Konzervativec také staví na ochraně soukromého vlastnictví. Kde jinde než v nenarušovaném prostoru, jejž soukromé vlastnictví vytváří, totiž pěstovat lidské ctnosti a kultivovat společenský a duchovní život? Těžko si lze představit smysluplný konzervativní argument, který praví, že ochrana vlastnictví není třeba, či že tato ochrana znamená institut minimální mzdy, regulaci nájemného, daň z příjmu, antimonopolní úřad, dotace, provázanost průmyslu s politikou apod. Všechny tyto regulace jsou stejně nepřirozené a zkázonosné jako socialismus. Kdo jiný než liberál-ekonom na straně jedné, či konzervativec-tradicionalista, jenž je skeptický ke společenským experimentům, na straně druhé by tomuto měl rozumět.

Jak však zajistit rozkvět lidské kreativity nejen v obchodě, ale i v otázkách vzdělávání či tvorby společenského řádu a jeho ochrany před zkázonosnými socialistickými a kolektivistickými ideologiemi. Svěří-li se totiž tyto důležité sféry do rukou monopolních politických struktur, výsledky mohou být tragické.Stát nedokázal poskytnout mnohem jednodušší věci než je kvalitní společenské prostředí a opravdové právo. Častěji produkuje bezpráví a předražené pseudoslužby, nikoli ony ušlechtilé věci, které činí společnost společností. Jak liberál tak konzervativec by si měl být – možná každý trochu z jiného důvodu – vědom tohoto nebezpečí a bojovat proti politizaci a monopolizaci. Lidé, kteří z pozice svých politických funkcí rozhodují, co se bude učit ve školách, jak budou vypadat penze či kolik se lidem odebere z jejich peněženek, se povětšinou věnují propagandě a stavu svých účtů, nikoli blahem společnosti! Je bláhové domnívat se, že chyba je v konkrétních politicích, kteří mají špatné rádce a že jednou bude na to správné místo vynesen člověk, který naordinuje ctnost a porazí ostatní zkorumpované politiky. Sám se pak usadí v křesle např. ministra školství. A pak konečně lidem ukáže, jak má vypadat „skutečné“ vzdělání – přepíše osnovy, přikáže tu správnou věrouku. Takováto snaha ovládnout mocenský aparát a za peníze druhých„nařídit ctnost“ nemůže být vlastni ani liberálům, ani konzervativcům.

Kulturně-konzervativní lidé (mezi kterými budou jak liberálové tak konzervativci) musí spojit své síly při ochraně vlastnictví, konkurence, soukromí a svobody – v boji proti těm, kteří naivně věří ve schopnosti politiky a ignorují logiku fungování zájmových skupin, aby nikdo dětem nemohl nutit proti vůli rodičů, tak jako je tomu dnes, výuku darwinismu, teorie relativity, předností „sociálních politik“ EU nebo cokoli jiného. Umělá politická (nikoli přirozená společenská) hierarchizace a jí produkovaná unifikace státních „služeb“ představuje ohromnou hrozbu nejen pro osud svobody obecně, ale obzvláště pro stoupence menšinových názorů, pro lidi s menšinovým (pěstěným i pokleslým) vkusem, lidi, kteří chtějí vést osobitý život (ve víře či bez ní), jenž se neshoduje se způsoby chování většinové populace.

Autor je riaditeľom pre publikačnú činnosť v rámci Liberálního institutu, Praha.

Josef Šíma vystúpi na pozvanie KI dňa 13. decembra 2006 s prednáškou v rámci Conservative Economic Quarterly Lecture Series.

Článok bol publikovaný v Konzervatívnych listoch 11/2006.

Navigácia