WWW.KONZERVATIVIZMUS.SK

Loajalita a konzervatismus

[19.10.2007, Benjamin Kuras, ČLÁNKY]

"O loajalitě prosím vás vůbec nemluvte, to je v češtině sprosté slovo," řekl mi nedávno jeden známý český politik, který se rád pokládá za konzervativního. Reagoval tím na mou poznámku, že loajalita je ze všech konzervativních ctností ta, kterou u Čechů postrádám nejvíc a kterou je na čase zase začít pěstovat. Má prý příliš silné asociace s poslušností a úslužností režimu, straně, ideologii, vysvětloval politik. Tato jedna věta skýtá dokonalé vysvětlení, proč se v Česku nedaří konzervatismu, o jehož obnově mnozí snili. Loajalita se v Česku nesluší - a tudíž od nikoho nečeká. S neloajálností se předem počítá a nikoho nepřekvapuje. Mnozí ji dokonce pokládají za základní prvek svobody.

Jestliže nerozumíme pojmu loajalita, nemůžeme rozumět ani pojmu konzervatismus. V konzervativním glosáři totiž loajalita neznamená poslušnost a úslužnost, nýbrž dodržování slibů a smluv, spolehlivost ve vztazích s přáteli, kolegy, spolučleny, či spoluobčany. Znamená to taky důslednou podporu pro ideu, věc, či instituci, v jejíž dobro věříme, a to - a pozor, zde je ten háček - za každých okolností, včetně takových, kdy je to pro nás nevýhodné nebo i nebezpečné. A s tím, jak každý ví, by vás hodně Čechů poslalo hodně hluboko do háje.

Postkomunismus zboural loajalitu k institucím, k nimž přestal mít vynucenou loajalitu, ale zapomněl je nahradit institucemi novými, postavenými na loajalitě dobrovolné, které by mohl důvěřovat. Zůstane v přechodném období cesty k demokracii tak dlouho, dokud si takovou novou loajalitu nevytvoří.

Bez loajality nemůže dlouho účinně fungovat žádná společnost. Bez loajality dobrovolné nemůže účinně fungovat společnost svobodná. Bez institucí stojících na loajalitě nemůže fungovat žádný stát. A bez instituci postavených na loajalitě dobrovolné a průběžně podle ní upravovaných nemůže fungovat demokracie. Aby loajalita mohla být dobrovolná, musí být vzájemná, a to nejen horizontálně, nýbrž i vertikálně. Musí to být loajalita nejen jednotlivce vůči celku, nýbrž i celku vůči jednotlivci. Nejen občana vůči institucím, nýbrž i institucí vůči občanovi. Vzájemná loajalita je kostrou konzervatismu. Takže ti, kdo snili o jeho obnově bez vzkříšení principu loajality, snili o něčem jiném. Snili, přesněji řečeno, o liberalismu, který si s konzervatismem pletou, či přinejlepším jej pokládají za jeho odnož. Jenže liberalismus není konzervatismu odnoží, nýbrž protipólem. A bez konzervatismu se liberalismus neobejde, protože když se nic nekonzervuje, není co liberalizovat. Takže nám neuškodí trocha demokratického katechismu.

Liberalismus a konzervatismus jsou dva nezbytné pilíře zdravé demokracie, vzájemně se hlídající. Totalitní režimy vznikají tehdy, když se konzervatismus a liberalismus hlídat přestanou nebo jeden druhému utečou z dohledu. Liberalismem nehlídaný konzervatismus může ztvrdnout ve fundamentalismus nebo autokracii. Konzervatismem nehlídaný liberalismus se může rozpadnout v anarchii, revoluci, nebo politickou korektnost tolerující kdejakou pitomost, která rozleptává instituce a loajalitu. Konzervatismus buduje spolehlivé správní a řídící instituce, liberalismus bdí, aby se jejich autorita neproměnila ve svévolnost. Konzervatismus vytváří potřebné hierarchie hodnot a podle nich buduje hierarchii správních institucí. Liberalismus dbá, aby se tyto hierarchie a instituce nestaly nástroji útlaku. Konzervatismus buduje vzájemnou loajalitu, liberalismus hlídá, aby se z ní nestala loajalita z donucení.

Stěžejní principy konzervatismu jsou: Přirozená a zasloužená autorita fungujících institucí s přesným vymezením pravomocí a hranic. Budování důvěry mezi vládnoucími a ovládanými. Úcta k tradici a řešení problémů na základě praktických zkušeností a precedentů. Přirozená a dobrovolná loajalita stavěná na vzájemném dlouhodobém prospěchu a pocitu bezpečí. Více méně jasná a všemi sdílená hierarchie společenských, etických, právních a duchovních norem, všeobecně a absolutně platných a důvěryhodnými institucemi uplatnitelných. Z toho pramenící nadřazenost hodnot společných nad hodnotami individuálními. Zdráhavost věci měnit, dokud změna není prokazatelně nezbytná. Úcta k vládě zákona, stavěná na "negativní regulaci" - tj. principu, že vše, co není výslovně zakázáno, se smí. Skepse vůči utopiím, ideologiím, doktrínám a politickému experimentování. Posilování osobní odpovědnosti vůči druhým a vůči celku. Vědomí, že člověk je morálně nedokonalý, proto zákony a instituce musí být utvářeny tak, aby zvýhodňovaly morální jednání nad nemorálním.

Stěžejní principy liberalismu jsou: Skepse a nedůvěra k autoritě, s vědomím, že moc korumpuje. Odmítání dogmatismu a diktátu jakékoli jedné jediné trvalé pravdy. Vědomí, že nic na světě není statické a vše podléhá změnám. Touha se na těchto změnách podílet a tyto změny vytvářet. Víra, že člověk je morálně zdokonalitelný a v sebezdokonalování mu někdy brání nedokonalá společnost a její nedokonalé instituce. Z toho pramenící relativizace žebříčku hodnot. Z ní pak pramenící nadřazenost individuálních hodnot a svobod nad hodnotami společnými. Touha po objevování nových řešení starých problémů a úcta k novým objevům, třebas i na úkor zkušenosti. Vytváření zákonů stavěných na "pozitivní regulaci", tj. principu, že co se smí, to je nutné zákonem výslovně povolovat. Sklon k teoretizování, idealizaci, ideologizování a mytologizaci, často v konfliktu s realitou, a ochota omlouvat vady jednotlivce vadami společnosti. Posilování osobní nezávislosti jednotlivce vedoucí někdy až k nezodpovědnosti - a tím oslabování autority institucí.

Stručně řečeno, liberalismus světu dává vize, inovace a romantický zápal. Konzervatismus mu dává formu, tradici a realistickou střízlivost. Ve spravedlivě fungující společnosti, o jakou se snaží západní demokracie, se oba pilíře drží v rovnováze intelektuálním a emocionálním uznáním vyššího univerzálního principu nadřazeného ambicím, touhám a rozmarům individuálním, skupinovým, sektářským nebo národním. Je to princip lidské důstojnosti a z něho pramenící idea spravedlnosti. Ty pocházejí z biblické vize, že každý člověk je tvořen a utváří se k obrazu Božímu. Ta má dva aspekty. Jedním je vědomí nepřetržitosti průběžného a nikdy nekončícího tvoření, druhým je individuální i kolektivní odpovědnost člověka-spolutvůrce za výsledek tvoření.

Na tomto principu důstojnosti a spravedlnosti se konzervatismus i liberalismus shodují, ale mají k nim odlišný přístup. Konzervatismus svou praxi staví na povinnostech vůči bližnímu, liberalismus na právech požadovaných od bližního. Tam, kde liberalismus romantizuje, co všechno by mělo být právem, konzervatismus realisticky bere na vědomí, že veškerá práva jsou v praxi pouze důsledkem splněných povinností. Že proklamovaná práva nejsou k ničemu, jestliže nemáme uzákoněné povinnosti, z jejichž plnění tato práva vyplývají, a jestliže nemáme instituce, které tyto povinnosti - a tím i práva - mohou realizovat.

Svět se zaplňuje lidmi dožadujícími se všelijakých práv. Zároveň se scvrkává počet lidí ochotných plnit své povinnosti. Podle jednoho nedávno zveřejněného odhadu ti první početně přerůstají ty druhé tempem patnáctinásobným, které se v další generaci zdvojnásobí. Domyslíme-li to do důsledků, spějeme rychle k civilizaci, kde se bude každý dožadovat svých práv - třeba i násilím - a nikde nebude nikdo, kdo by mu tato práva mohl poskytnout.

Jak dlouho může taková civilizace vydržet, si snadno spočítáme. A jestli vás ani toto nepřesvědčilo o nutnosti vytočit kurs opět prudce směrem ke konzervatismu, tak už nám nepomohou ani nebesa.

Prevzaté zo stránok www.euportal.cz